A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Tunisko - Cestopisy

Douz, leden 2011

Cesta do Douz 11.-18.1.2011, v době Jasmínové revoluce

V úterý večer 11.1. jsem dorazila do Douz, autem se známým, který pro mě přijel na Djerbu (na Djerbě klid, v ulicích normální život). Po cestě pouze jednou policejní kontrola. Druhý den ráno mě probudil hluk demonstrace zvenku, střelba. V noci vypálili policejní stanici asi 500 m ode mně (no, nemusela jsem pak řešit přihlášení, nebylo kde ;-) ).
Celý první den byla slyšet střelba, viděli jsme na několika místech kouř, různily se zprávy o počtu zastřelených, konečný počet byl tři. V ulicích shořelo šest aut. Vše v Douz zavřeno, přemístili jsme se přes den k rodině, cestou přes město autem jsme se širokým obloukem vyhnuli centru… Celý den se demonstrovalo, střílelo, vypalovalo, byly pouliční srážky, chlapi pořád chodili ven zjišťovat situaci… v noci se začalo rabovat, kdo to přesně byl, nevím… v noci také vykradli banku blízko – slyšeli jsme velký hluk na ulici, motorky, jak někdo utíká, teď už nevím, ale myslím i střelbu. Kamarád se pak šel podívat přišel se zprávou že vykradli tu banku, vzali zlato a peníze… V noci začalo také rabování v obchodech. Policajti zmizli z města poté, co rodiny zabitých prohlásily, že je zabijí… Prakticky nic ve městě nefungovalo, jen asi dvě kavárny v turistické zóně na okraji Douz u Sahary. Jednu z nich jsem jeli na motorce navštívit, bylo tam pár místních… Ve čtvrtek večer jsme slyšeli silný výbuch, později jsem se dozvěděla, že to někde vybuchl plyn.
Po projevu prezidenta se tam nikdo kdovíjak neradoval a nejásal, bylo to přijato spíše s opatrným vyčkáváním, co bude dál a konstatováním, že je dobré uvolnění cenzury, ale celkově se ben Ali spíš jen už zoufale snaží zvrátit situaci… Bylo zřejmé, že ho tam nemají rádi. Říkali mi, že se nikdy neobjevil v Douz, pouze jednou letěl nad městem vrtulníkem Ve pátek odpoledne to vypadalo, že situace se zklidnila, na mou prosbu jsem dostala chlapský doprovod na procházku. Šli jsme přes oázu směrem k Sahaře, cestou kolem nás neustále přejížděli místní na motorkách, tam a zpátky. Došli jsme na místo festivalů, kde začíná Sahara. Tam se sjížděli. Došlo mi, že je ten den je zřejmě pohřeb obětí středečních srážek. Šli jsme si sednout na kafe do kavárny na kraji Sahary, kde byli opět pouze místní chlapi. Na cestě zpět můj průvodce usoudil, že cesta zpět bude bezpečnější taxíkem vzhledem k neusálému projíždění místních na motorkách… nevím, jestli se bál o sebe nebo o mně, já strach nepociťovala ;-) Jenže taxíka se nám i přes pár telefonátů stejně nepodařilo sehnat, nejezdili, zřejmě z obavy před poškozením auta. Tak jsme šlapali pěšky, cestou jsme opět viděli, jak někde na kraji města jde z něčeho silně kouř.
Začalo uklízení ulic a noční hlídky obyvatel, aby se zabránilo rabování. Stále bylo někde vidět dým z hořících budov.
Celá rodina, u které jsem byla, prakticky pořád sledovala Al Jazeeru, později i některé tuniské TV kanály se zpravodajstvím. Vše samozřejmě v arabštině :-(, takže jsem rozuměla minimum :-(. Po útěku Ben Aliho radost všech… Opravdu měli radost že ho nikde nechtěli Pak se ve městě oslavovalo… Myslím, že to byla sobota ráno, když jsem po probuzení slyšela fanatický projev z venku a reakcemi davu - prý musulmani (tedy zřejmě islamisté). Tehdy jsem poprvé pocítila strach. Naštěstí odpoledne toho dne jsem slyšela projev z jiného shromáždění venku, kdy hlas mluvícího zněl mnohem klidněji a rozumněji.
Po celou dobu tam jsem sama nikam nechodila, Po Douz jsem se pohybovala pouze v doprovodu - minimálně pěšky, většinou autem nebo na motorce.
Poslední den (pondělí) jsem se konečně dostala na Saharu :-).
Douz jsem opouštěla v úterý 18.1. dopoledne, v ulicích byl konečně vidět život, otevřené obchůdky, muži v kavárnách. Život tam se se vracel k normálu.
Po cestě na Djerbu nás asi 6x stavěli ozbrojení vojáci, vždy jsme museli otevřít kufr auta a 2x taky můj kufr. Trajekt z pevniny na Djerbu nefungoval, museli jsme jet objížďkou na Zarzis a po staré římské cestě. Už po cestě jsem dostala info, že náš let byl zrušen, přestože ještě den předtím to vypadalo, že bude. Na letišti jsem se potkala s kamarádkou, která přiletěla ze Sfaxu. Původně měla jet autem, ale pak zvolili tento rychlejší a bezpečnější způsob přepravy, ptž byly zprávy o mnoha zátarasech a komplikacích na cestě. Na letišti jsme hledaly stánek Air Berlin, ale byl prázdný. Na informacích mi nebyli schopni nic říct o dalším odletu. Volala jsem na Air Berlin, kde mi řekli, že další odlet bude za týden. Letenky na jiný let vyměnit nemůžou (ve středu ráno měl letět Tunis Air do Švýcarska). Máme si koupit nové letenky, které ale oni hradit nebudou, ptž let byl zrušen kvůli politické situaci. Tak jsem jim poděkovala, grrrrrr… Od známé na Djerbě jsem se dozvěděla, že lidi , kteří letěli s námi, stáhli v neděli posledním (myslím, že neplánovaným) letem. Nás nikdo neinformoval (kupovaly jsme pouze letenky), přestože při koupi letenky jsem udala telefonický kontakt… Z ambasády žádné rozumné info…  Než jsme zjistily, že nám letecká společnost ani ambasáda nepomůžou s řešením vzniklé situace a rozhodly se, že poletíme druhý den ráno s Tunisairem do Zurichu nebo Ženevy (cestu dál nám na přepážce Tunisairu, která jediná fungovala, nebyli schopni zjistit), tak zavřeli přepážku (v 17 hodin.). Prý až zítra ráno v 7, let měl být 8.10. Super.
Došel nám kredit na mobilu, stánek Tunisiany na letišti taky už zavřeli. Naštěstí se nám podařilo sehnat ubytování na noc, takže jsme vyrazily taxíkem z letiště… Pak už jen přes telefonáty domů zajistit letenky z Zurichu do Vídně (přes Dusseldorf), po ca 2 hod. spánku cesta na letiště s vírou, že se nám podaří zakoupit letenky na ranní odlet z Djerby… Povedlo se, s hodinovým zpožděním jsme o deváté ráno odletěly a před půlnocí jsme byly ve Vídni… Jak mi řekl můj známý v Douz v polovině mého pobytu – všechny problémy v Douz začaly, když jsi sem přijela a jsem si jistý, že až Douz opustíš, vše se vrátí do normálu. Měl pravdu… Přes to vše, co jsem tam zažila i (díky té situaci) nezažila, jsem za tuto cestu vděčná.
Poznala jsem život v rodině v Douz, pohostinnost lidí, kteří mě nikdy předtím neviděli a najednou jsem se na pár dní stala jejich neplánovanou „návštěvou“, jedla kus-kus na několik různých způsobů, pomáhala při přípravě jídla, prožívala s nimi revoluci v jejich městě, pila s nimi vodu z jedné sklenice… Myslím, že nikdy nezapomenu…

další cestopisy
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Sabinečka 15.03.2011 11:38
 

Napsal jsi to tak, že jsem měla pocit, že tam jsem s Tebou. Čtivé a přehledné, líbí se mi. Palec nahoru.

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze