A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Tunisko - Cestopisy

Jak jsme objevili orient

Se svými dcerami jsem vyhrál televizní cestopisnou soutěž. Výhra byla týdenní pobyt v Tunisku a o této nevšední dovolené je tento cestopis, ale hlavně o pohostinných Berberech.

Jak jsme objevili Afriku a Orient

V televizní soutěži „Kdo zaváhá, nejede“ jsem s dcerami vyhrál týdenní pobyt v tuniském Hammametu. Moc se mně tam nechtělo, protože nejsem na to se týden povalovat na hotelové pláži. A s tím jsem se také nechtěl smířit. A tak jsem se náležitě připravil – sháněl jsem všemožné průvodce po Tunisku, mapy a napsal jsem i do ONTT v Praze, abych měl co nejvíce informací. Naučil jsem se i základní arabská slovíčka. Říkal jsem si – když už jedu do Afriky, tak ať toho co nejvíc poznáme (ale ne hotely a pláže). Už dlouho bylo mým snem vidět opravdovou poušť. Došel jsem k závěru, že si tam půjčíme auto, i když mě před tím každý varoval. A tak 5. června odlétáme směr Monastir (jsme poprvé v letadle a už samotný let je zážitek). Čekal jsem, až vystoupíme na africké půdě, veliké teplo, ale nebylo to tak hrozné. Přiletěli jsme tam asi ve 23 hodin. Na hotelu jsme byli snad samotní Češi. Naši delegátku jsme viděli za celý pobyt asi jen třikrát. Ubytování i stravování bylo skvělé. Druhý den jsme zrovna vyrazili na průzkum okolí. Neušli jsme ani dvěstě metrů a stalo se přesně to, co popisují v každém průvodci – odchytil nás jeden obchodník a my , neznalí věci, jsme šli s ním do jeho krámku a tam se odehrávala situace podle stejného scénáře. Usadil nás na kožené divany, přinesl mátový čaj a vyptával se (uměl dokonce trochu česky, říkal že jezdí do Brna). A pak nabízel své zboží, samozřejmě že nás ukecal a koupili jsme si náramky z údajně pravého stříbra, na které nám vyryl naše jména arabsky. Zmínil jsem se před ním , že bych si chtěl půjčit auto – a on hned přivedl nějakého svého „bratrance“, který má autopůjčovnu. Takže jsme zrovna dohodli a usmlouvali půjčení auta s přistavením až k hotelu (nutno podotknout, že bylo nové - WW Polo – a nebyly s ním sebemenší problémy).
Odpoledne jsme šli do medíny – a to byl teda zážitek, - umocněný ještě tím, že dcerám je 17 a 19 let, takže si každý dokáže představit, jak byli tunisští mladíci neodbytní. Dcery byly z toho otrávené, tak jsme se snažili rychle vypadnout. Jenže cestou po pláži k hotelu to bylo podobné, tito byli ale o hodně slušnější, nic nenabízeli (leda tak směnu dcer za 1000 velbloudů) a chtěli si jen popovídat. Udivilo nás, kolika jazyky se umí dorozumět. Nechali jsme se také ukecat na jízdu ve velbloudí karavaně. Já jsem seděl na prvním velbloudu a ostatní byli navázaní za mnou a seděli po dvou. Pohaněč velbloudů šel pěšky vedle mého a vedl ho na provaze. Asi v polovině cesty se zapovídal s kolemjdoucím domorodcem a mně podal provaz, abych jel dál a řídil celou karavanu. Zpočátku byla cesta bez problémů, ale pak šel velbloud ke straně, kde rostli keře opuncií a ty zadní se natlačili až na pichlavé kaktusy. Chtěl jsem zajet do středu cesty, ale velbloud na mé české povely „hot a čehý“ nereagoval a když jsem ho zatáhl za uzdu, aby zastavil, tak se začal točit do kolečka. Zachránil nás až poháněč, který přiběhl po našem křiku.
Další den jsme si půjčili slíbené auto. Vše probíhalo, dle dohody, majitel s námi sepsal smlouvu a zdůrazňoval, že auto je pojištěné, ale rozbití skel oken nebo světlometů a proražení pneumatiky platíme my. Nejdříve jsme jely do Nabeulu na pověstné páteční trhy. Nejvíc nás zaujal trh pro místní domorodce, který byl v postranní uličce od toho hlavního, pro turisty. Nabízely se zde potřebné věci denní spotřeby, ale i domácí zvířata. A pak jsme konečně jeli podle mapy do vnitrozemí, směr Zoughaun. Aut na silnici ubývalo a po pár kilometrech nebyl provoz téměř žádný. Po příjezdu do města jsme hledali pověstný římský Chrám vody, ale nemohli jsme ho najít, a tak jsme zaparkovali a šli si prohlédnout město. Cestou se k nám přidal místní samozvaný průvodce. Nabídl nám výklad asi v pěti jazycích. Je pravda, že se snažil a ukázal nám co se dalo a zajel s námi autem i do Chrámu vody, který je za městem. O všem nám podal obsáhlý a zajímavý výklad. Za své služby si řekl 25 dinárů. Tolik jsme s sebou ani neměli. A tak jsme to usmlouvali na 10 a čepici kšiltovku mé dcery. Po té jsme pokračovali dál do vnitrozemí, kde krajina začínala být čím dál víc vyprahlá. Najednou jsme uviděli malou oazu s berberskou osadou v pustých skalnatých horách. A tak jsem auto odstavil na kraj silnice a přes rokli jsme se začali škrábat nahoru do oazy. Viděli jsme, že se tam shromáždili lidé a pozorovali nás. Když jsme k nim přicházeli, tak se rozutekli a schovali. Zůstala tam stát jen jedna žena. Moc jsem se nerozmýšlel a šel jsem opatrně přímo k ní. Kývnutím hlavy jsem ji pozdravil a posunky si dovolil o fotografování. Souhlasila s tím. Udělal jsem pár obrázků a viděl jsem jak nás ostatní z povzdálí pozorují. Mávl jsem na ně rukou, aby přišli k nám. Jeden po druhém začali postupně přicházet, byly to samé ženy a děti. Chvíli tam s námi stály a něco povídaly – nerozuměli jsme vůbec ničemu. A tak jsme si s nimi sedli na zem a vytáhl jsem pár fotografií, co jsem měl z domova. Se zájmem si je prohlížely a tím už počáteční nedůvěra byla prolomena. Po chvíli přinesly i oni fotky z berberské svatby. A tak jsme tam seděli a snažili se navzájem s větším či menším úspěchem dorozumět . Pak přišel asi třicetiletý muž a pozval nás do svého obydlí na uzavřený dvoreček. Přinesl koberce, které rozložil na zem. Usadili jsme se a jeho žena přinesla nizoučký stoleček. Kolem nás se shromáždilo jejich pět dětí.
Nejdříve nám přinesla čistou vodu, kterou jsme odmítli i přesto, že jsme měli velkou žízeň. Předtím nás každý varoval, abychom nepili jinou vodu, než balenou. A tak přinesla nadojené mléko od jejich koz. A to bylo ještě horší, museli jsme opět odmítnout.
Už mně to bylo trapné, a tak jsem se snažil jim to vysvětlit, proč odmítáme. Domluvou to nešlo, protože jsme si nerozuměli ani slovo. A tak to muselo jít rukama a posuňky. Nejdřív vůbec nechápali, až po chvíli jsem poznal, že pochopili – to když se začali smát tomu, když jsem předváděl, že by jsme zvraceli a měli průjem. Proto poslali malého kluka někam do oazy pro láhev coly. Na stoleček paní domu přinesla misku s velkou hroudou másla a chlebové placky a vybídla nás, abychom si brali. To už jsme nemohli odmítnout. Dcerám jsem řekl, že ať se děje co se děje – musíme si vzít, nějak to dopadne. A tak jsme si lámali placky a uždibovali máslo a k tomu jedli černé olivy. Bylo to vcelku dobré a nic nám po tom nebylo. Následovala dobrá arabská káva a sladkosti. Děti byly moc milé a ukazovaly nám různé věci, co měly doma, malovaly obrázky. Muž se nám snažil vysvětlit, čím se živí – pochopili jsme, že v okolních horách láme vápenec a pak z něj vypaluje vápno, způsobem jako u nás někdy ve středověku. Ukazoval nám kamenné pece. Mluvil sice také francouzsky, ale to my také neumíme, tak jsme tomu moc nerozuměli.
Seděli jsme u nich celé odpoledne. Filmoval jsem je také videokamerou a když jsem jim to pak ukazoval v hledáčku kamery, tak byli z toho “ celí na větvi“, nemohli to pochopit, kde se tam v tom vzali. Než jsme odcházeli, věnovali nám zdobený talíř s iniciálami jmen
členů jejich rodiny. Pak ještě muž přinesl ručně tkaný koberec z ovčí vlny a museli jsme si ho také vzít. Byla to pro nás velká čest, ale neměli jsme jim za to co nabídnout. Napadlo mě sundat z ruky hodinky a dát mu je. Nechtěl je, a až po dlouhém přemlouvání si je vzal.
Když jsme odcházeli, loučila se s námi celá berberská osada a mávali nám, dokud jsme jim nezmizeli z dohledu.
Tady jsem pochopil, že se dá dohodnout s každým, kdo má dobrou vůli a snahu se domluvit, i když neznáme ani slovo z jejich řeči a je to tak rozdílná kultura. Důležité je nad nikoho se nepovyšovat. Cestou zpět do Hammametu nám odlétnutý kamínek trošičku naťuknul přední sklo.
Bál jsem se, že to budu muset zaplatit, a tak jsem šel auto vrátit, až když byla úplná tma. Majitel si auto ani neprohlížel, jen jsem mu předal klíčky a vychválil auto, jak dobře jezdí. Zbytek dovolené už probíhal normálně.
Po návratu domů jsem Berberům poslal fotografie, oni mně odepsali a zvali k nim s celou rodinou (mám čtyři dcery). Rád bych se tam ještě podíval, ale kde na to vzít peníze.
Je tomu už 6 let a stále si s nimi alespoň 2x ročně píši (francouzsky) a i balíčky si vyměňujeme. Zaslali nám sošky z olivového dřeva, vodní dýmky, berberské oblečení pro celou moji rodinu apod.

A to je vše z našeho prvního (a nezapomenutelného) setkání s Afrikou a Orientem.

Jiří Strnad, Voleč 7 Bislema

další cestopisy
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
výškové práce
08.12.2012 19:25 94.230.156.***
Výškove práce Praha a Pardubice  
  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze