A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Tunisko - Cestopisy

Tunisko všední i sváteční - dvě tváře jedné země

Pár postřehů z naší podzimní cesty /výňatek z knihy "Středomořský kaleidoskop"/

Recenze by se měly brát vážně

Odjakživa jsem byl skeptický ke všem recenzím. Hlavně k recenzím filmovým. Tehdy byl všeobecně uznávaný a nutno říci, že většinou i pravdivý názor, že čím hloupější recenze, tím lepší film. Ty časy jsou ovšem už dávno a nenávratně pryč. A já se zařadil mezi pamětníky. Dnes už filmové recenze raději nesleduji a tak ani neumím říci, zda jsou ty dnešní stejně hloupé, jako byly ty před čtyřiceti, nebo padesáti lety. Přítel Eda, Španěl, který k nám po válce emigroval před Frankem, mluvil česky docela srandovně. Neříkal ovšem pamětník, ale památník. Je to už ale moc dávno. Více než čtyřicet let. Eda je už dávno někde ve španělském nebi, určitě ve španělském, tolik se chtěl vrátit zase domů. Za života se mu to nepovedlo. Tenkrát byly bohužel trochu jiné režimy než dnes. Od té doby uplynula řada let a já jsem se pro změnu zařadil mezi ony „památníky“.
Filmové recenze zásadně nečtu. K čemu by mi také byly, když nechodím do kina. Zato více čtu recenze nejrůznějších hotelů. Málo platné, co jsme se ženou v mládí zanedbali, to teď musíme pracně dohánět. Vždyť při budování lepších zítřků nebyl tenkrát ani čas a bohužel ani peníze a moc možností běhat po kapitalistické cizině. Dnes ta možnost je, jen ta mizérie s penězi jaksi přetrvává. A proto se taky čtou recenze hotelů. Odvěký slalom mezi kvalitou a cenou. Přiznám se, že před každou cestou přečtu plno recenzí, ale stejně na ně moc nedám. Příkladem budiž recenze jedné cestovatelky, která do hodnocení hotelu napsala. Cituji :

„Čecháčkové si budou stěžovat vždycky a na všechno, i kdyby jim nosili žrádlo na zlatém tácu. Kdo chce jet na dovolenou s tímto názorem, měl by raději sedět doma na p…. .“

Konec citátu. Jsou to zlatá slova. A proto, věren této filosofii, pročetl jsem desítky recenzí našeho plánovaného hotelu a smířen s padesáti procenty mizerných a padesáti procenty dobrých recenzí, jsem nad těmi špatnými velkoryse mávl rukou a směle sáhl do peněženky. Pozdě jsme se ženou zjistili, že ona citovaná cestovatelka má sice v obecné rovině pravdu, ale občas je dobré těm špatným recenzím věřit.
Trochu rozmrzeni nad hodinovým zpožděním letadla a hlavně značně hladoví, jsme dorazili teprve pozdě v noci do hotelu. Ani jsme nevybalili a raději hned zalehli. Nábytek v rozkladu, zatuchlý vzduch, v koupelně páchne plíseň. Humus. V noci se však nic řešit nedá. Druhý den běháme po hotelu se zřízencem a prohlížíme pokoje. Teprve na čtvrtý pokus se ubytováváme. Kvalita je jen o málo lepší a to že teče záchod, to už raději přehlížíme. Před vstupem do recepce je vedle vchodu pěkně vyvedená cedule s nápisem Hotel El Bousten. A pod tímto nápisem jsou tři velké hvězdičky. Mám chuť jim minimálně ty dvě hvězdy přelepit. Tenhle hotel dosahuje sotva kvalit našich dělnických ubytoven.

Moře

Moře je fenomén, který mne, na rozdíl od hotelů nejrůznějších kvalit, nikdy nemůže zklamat. Těžko o tom mohu napsat víc, než jsem uvedl ve své úvaze o moři po našem čtrnáctidenním putování chorvatskou Istrií před šesti lety. Já i má žena, oba máme rádi moře. Jeho tiché šplouchání je jako relaxační hudba od Vangelise. Tehdy jsme byli doslova okouzleni skvělými západy slunce, které jsou na Istrii snad nejnádhernější z celého Středomoří. A také měnící se barvou moře během dne. Od sytě modré až po tmavě zlatavou. A tak teď přidávám ke své galerii středomořských západů slunce i ten tuniský, hammametský. O šesté ráno slunce pomalu vykoukne nad citadelou starého Hammametu, v poledne se na chvíli zastaví nad naším hotelem, aby o šesté večer zapadlo nad novou částí města - Jasminou. Kupodivu toto představení, které se mi nikdy nemůže okoukat, přilákalo to ráno, kdy se mi podařilo konečně se probudit, kromě mne, pouze jednoho diváka s fotoaparátem. Inu, není divu. Ráno si většina lidí raději přispí po noční diskotéce. To se týká těch mladších. No, a ti starší, kteří nemohou usnout pro strašně hlasité techno, linoucí se z reprobeden na podiu až dlouho do noci, ti si raději přispí také.

Sahara

Rovina, kam oko dohlédne a všude kolem olivové háje. Okolí silnice, vedoucí z Hammametu k jihu směrem na El-Djem, je zoufale jednotvárné a málo zajímavé. Nekonečné řady olivovníků po obou stranách silnice zcela zaplňují široký pás Sahelu, táhnoucí se stovky kilometrů od severu k jihu podél východního pobřeží Středozemního moře. Vysvobozením z této jednotvárné cesty je až mohutná silueta římského amfiteátru, která se před námi náhle zjevila. Konečně jsme v El-Djemu.
Tohle bývalé punské město Thysdrus se v průběhu punských válek zachovalo celkem rozumně. Sklonilo se před daleko větší mocí Říma a postavilo se v té třetí válce na jeho stranu. A tak v době, kdy z kdysi mocného a bohatého Karthaga zbyla jen hromada rozvalin, Thysdrus dostal status svobodného města a později jako součást římské africké provincie se stal jejím nejbohatším městem. Víme, že Řím se vzhledem ke svým vzdáleným provinciím vyznačoval velmi pragmatickou politikou, podporoval je, budoval tam účinnou infrastrukturu, tak, aby si zajistil jejich loajalitu a mohl je i lépe ekonomicky využívat.
Celý komplex je skutečně obrovský. Má to být třetí největší římský amfiteátr na světě. Asi ano. Věřme průvodci. Takže z té první excelentní pětky římských arén dnes vidíme tu třetí. Po římském Kolosseu a pulské aréně je dnes na řadě tato monumentální stavba.
A tak zatím, co Eva odpočívala pěkně ve stínu vstupní chodby, prolezl jsem, v nesnesitelném až vedru, celou stavbu od podzemní chodby až po poslední patro. Ani jsem nepočítal, kolik to má poschodí. Škoda, že arabští stavitelé, ale nejen oni, i prostí lidé, rozebírali postupně amfiteátr na stavby mešit, medres i obyčejných obydlí. Proč ne? Vždyť to dělali i renomovaní italští stavitelé, jako Bernini, nebo Michelangelo. A vedle nich i mnoho dalších. Škoda, že ve středověku neexistovaly úřady na ochranu památek. Dnes bychom se nad nimi jevili asi o dost víc.
Stále na jih. A opět ty nekonečné olivové háje. Za velkým přístavním městem Gabes se však charakter krajiny pozvolna mění. Opouštíme široký, úrodný pás tuniského Sahelu s patnácti miliony olivovníky a před námi se objevuje pustá, písčito-kamenitá poušť. Zastavujeme na nenápadném místě uprostřed pouště. Jen malý kousek od silnice je obydlí „troglodytů“. Jinak tedy berberů, kteří si již před staletími začali vykopávat v načervenalé vysušené zemině podzemní obydlí, aby se uchránili před letními žáry a chladem pouštní zimy. Dnes už v těchto obydlích málokdo bydlí. Většina Berberů se přesunula do nové Matmaty, kde mají postavené normální domky. Ale tyto dvě berberské dámy pod zemí skutečně bydlí. A živí se tím, že nechávají zvědavé turisty prolézat svým podzemním domovem. Faktem je, že tady klimatizaci určitě nepotřebují. Po odpoledním žáru, který je tady, ve vnitrozemí, pro nás skutečně až nesnesitelný, je v hliněných komůrkách příjemný chládek. Tato obydlí měla pro Berbery ještě jednu výhodu. Tak, jak se jim rodinka rozrůstala, stačilo vyhloubit vedle další hliněnou jeskyni a ani nemuseli žádat o stavební povolení.
Tenhle kus světa starých Berberů je ale zajímavý i tím, že se zde natáčela i část slavného filmu „Hvězdné války“. Průvodce nám dokonce ukázal i jeskyni, do které se vracel mladý hrdina Luke Skywalker. Že by tohle byl ale můj celoživotní zážitek, to se říci nedá. Tyhle americké akční střílečky jsou sice efektní, ale jinak jsou spíše na škodu. Dělí svět na ten dobrý a ten zlý. Je však otázkou, s jakou stranou se případný zanícený divák identifikuje. V zemi, kde si člověk může koupit automatickou pušku tak jako rohlíky na krámě, je to na pováženou. Představa, že budu někdy sedět s pytlem pražené kukuřice před televizí a nervovat se při pohledu na vraždící se monstra mne nijak neláká. To předcházející ukázka života starých Berberů je daleko zajímavější. Při vzpomínce na tento „slavný“ film mne teď napadá úryvek básně jednoho zcela zapomenutého českého básníka 19. století, Augustina Eugena Mužíka, který v jedné své básni ústy filosofa Hegela říká : „Ať lidstvo nezbahní! Jen krvavou mu lázeň“. Ta báseň se jmenuje „Mír“. V současném světě lidstvo určitě „nezbahní“. Vždyť kromě mnohých i Američané se o to poctivě starají. Trochu jsem ale odbočil od domorodců. Ale zase ne tolik. I Berbeři chtějí mít totiž z té filmové slávy něco pro sebe. A tak filmová vesnička z hlíny, která byla k tomuto účelu v tuniské poušti filmaři postavena, zde zůstala jako turistická atrakce. Tu ale uvidíme až následující den. Teď se jedeme trochu projet. A podívat se na tuhle kamenitou pustinu trochu s výšky.
Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je s hřbetu koně. Nemohu to posoudit. Ještě jsem na koni neseděl. A už to ani zkoušet nebudu. Vzhledem k nárůstu své hmotnosti bych to tomu koni ani nemohl udělat. To velbloud, to je něco jiného. Ten můj velbloud, tedy správněji dromedár, na kterého mne mladý Berber nasměroval a posadil, se zdvihl se mnou, jako bych nic nevážil.
Po necelé půlhodině kolébání se na hřbetu velblouda jsem konečně poznal pravý účel této vyjížďky. Když naše malá karavana dorazila ke skalce, tyčící se nevysoko nad písečnou rovinu, přepadla nás tlupa berberských mladíků. Jeden mi strčil do ruky láhev Coca Coly, druhý zase malého roztomilého fenečka. Ani jsem se nemohl bránit, protože třetí ruku bohužel nemám. A tak jsem poslušně vypil colu, držíc pevně malého fenka, zatím co mladíci stáli kolem nás, čekajíce na svůj obolus jak supi na mršinu. Cestu zpět jsme absolvovali již jako zkušení jezdci. Když jsem se po návratu nadšeně vítal se ženou, byl jsem chudší o 6 dinárů a bohatší o bolesti v kyčlích. Inu, každá legrace něco stojí. S úlevou jsem vrátil zpět berberský pruhovaný hábit i pokrývku hlavy a rád se svěřil opět do pohodlí našeho klimatizovaného minibusu.
Městečku Douz se také říká Brána Sahary. Dál na západ a jih by toho zvědavý turista už moc nenašel. Možná tak nějakou oázu, či spíše pouštní bandity. Asi právě proto tam naše ministerstvo zahraničí vůbec nedoporučuje jezdit. Krajina tam nabízí jen nekonečné písečné duny, táhnoucí se přes Alžírsko až někam do Maroka. Z městečka jsme neviděli skoro vůbec nic, ale málokomu to asi vadilo. Za to jsme si docela zblízka prohlédli pohodlný a přívětivý hotel Méhari, kde jsme měli strávit svou první a také i poslední saharskou noc. Termální bazén, napájený horkými sirnatými prameny, kterých je v této oblasti velké množství, byl pro naše znavená a bolavá těla hotovým balzámem.

Sahara, den druhý

Je něco po šesté hodině ráno místního času. Stojíme na ploše nekonečně velkého solného jezera Chott el-Jérid. Nad východním obzorem teď právě vychází slunce. Západy i východy slunce jsou vždycky atraktivní záležitostí. Tím spíše, když jsou na atraktivním místě. Když u nás ve městě vychází slunce nad vedlejším panelákem, tak to zase tak atraktivní není. A nestojí tam ani zástupy zuřivých fotografů, dychtících po co nejlepším záběru. Pouze já jsem se o to s nevelkým úspěchem kdysi pokusil, dívaje se ovšem přitom po očku kolem sebe, jestli mne při tom někdo nepozoruje. A tak mám západy i východy slunce z nejrůznějších koutů světa. Tedy pochopitelně ze světa, omezeného našimi cestovatelskými možnost-mi. Středomořské západy i východy jsou všechny moc krásné. V pozadí purpurové nebe a slunce, které se rozebíhá po zlatavém moři do dáli. A k tomu sem tam nějaká ta rybářská lodička jako kulisa. Krásné je toto představení i uprostřed alpských štítů. I to jsme zažili. Ale abych nebrouzdal jen cizinou. V Krkonoších slunce taky zapadá moc pěkně. Nikdy jsem však nefotil východ slunce nad solným jezerem, které má rozlohu 7500 km², tedy přesně tolik, kolik má celý plzeňský kraj. Mrtvé moře s rozlohou zhruba 1000 km² je proti tomuto tuniskému jezeru jen pouhý rybník. Jeden malý rozdíl tu ale přeci jen je. To Mrtvé moře má pořád fůru vody, protože je hluboké více než 300 metrů. V tomto tuniském, pokud zrovna neprší, voda skoro není. Jen silně prosolené bahno. Když ale slunce vystoupá vysoko nad obzor, drobné krystalky soli tady září všemi možnými barvami. Od bílé, přes růžovou, až do zelena.
Silnice, která tady rovnou přímkou v délce 64 kilometrů protíná tento severní, užší výběžek jezera, je v těchto místech obsazena nejen turisty, obdivujícími skvělý východ slunce, ale především množstvím domorodých prodejců všeho možného. S vehemencí, vlastní všem arabským obchodníkům, tady nabízejí množství nejrůznějších korálů, po domácku zhotovených šperků, triček, šátků, tradičních berberských oděvů, ale i „pouštních růží“. Už doma, ještě před cestou, jsme si říkali, že pár těchto krásných kamínků musíme koupit. Ta příležitost je tady. Než se ovšem v našem batohu ocitly tři tyto krásné nerosty ve tvaru květu růže, museli jsme si projít obvyklým procesem smlouvání. Mladík zvyšoval a zase snižoval hlas, jeho tvář přecházela od smíchu až do jakéhosi nepopsatelného šklebu, vykřikoval ve všech možných řečech, které pochytil od turistů, aby nakonec souhlasil se čtvrtinou své původní ceny. Emoce pomalu ustoupily a musím se přiznat, že i mne náš vlastní herecký výkon docela potěšil.
Pouštní růže je vlastně sádrovec. Tyto nerosty nacházejí domorodci přímo v saharském pouštním písku. Prý vznikají a rostou střídáním denního horka a nočního chladu. V noci voda, která obsahuje minerály, vzlíná na povrch písku, kde se v denním žáru vypařuje. Pevné minerální částice se postupně shlukují a narůstají do útvarů, připomínajících květy růže. Jiná verze zase říká, že tyto rozety vznikají několik metrů hluboko pod pískem, kde se utvářejí působením podzemní vody. Tak si můžeme vybrat.
Jestliže byl ten včerejší výlet do pouště na hřbetech velbloudů celkem poklidný až na těch několik neodbytných berberských mladíků, dnešní výlet do pouště slibuje docela akční podívanou. Sotva, že jsme přejeli solné jezero, zastavujeme v malém městečku, kde na nás čekají terénní toyoty. Mladík, který řídí naše auto, je skutečně brilantní řidič. Auto se dlouho řítí stovkou po mizerné pouštní cestě, aby se asi po dvaceti minutách dostalo konečně mezi skutečné duny. No, a tady se řidiči skutečně vyřádili. Prudké sjezdy po písčitých dunách, klopené zatáčky v plné rychlosti, nájezdy do strmých svahů. Má žena i dámy, sedící vedle mne, mi ječí do ucha a naše žaludky jsou v plném pohybu nahoru a zase dolů, vždy v opačném směru proti pohybům naší toyoty.
„Very good driver“, říkám mladíkovi za volantem, když konečně zastavil u již dříve zmíněné filmové vesničky. „Tunisian Colors Travel, agence de Voyages“. Nápisy na bocích aut prozrazují, kdo že to provozuje tyto divoké jízdy pouští. Není divu, že gumy musí měnit dvakrát za sezónu. I to jsem se od něj dozvěděl.
„Good Luck“, přeji mu nakonec a odcházím za ostatními do té umělé vesničky Hvězdných válek. Pro milovníky podobných pochybných podívaných je toto příležitost si připomenout některé pasáže filmu, které se zde odehrávaly, pro milovníky suvenýrových cetek zase příležitost k opětnému vzrušenému smlouvání v několika místních stáncích, pro všechny pak zběžná prohlídka několika nakašírovaných staveb a jede se dál.
Jedeme něco přes hodinu severozápadním směrem skoro až k hranicím s Alžírskem.
Tuniské horské oázy byly už od nepaměti osídlené obyvateli. Díky podzemním pramenům vody a účinnému zavlažovacímu systému byly tyto oázy docela soběstačné a produkovaly vše, co jejich obyvatelé k životu potřebovali. Meruňky, broskve, citrusy, banány, granátová jablka, olivy, zelenina. I tabák a datlové palmy. A pochopitelně nezbytní velbloudi. To vše postačovalo nejen k životu zdejších lidí, ale i k obchodu s procházejícími karavanami, na jejichž cestě tyto oázy ležely. Moderní doba i objevení velkých ložisek fosfátů nedaleko odtud znamenalo konec tradičního života těchto pouštních obyvatel. Moderní doba však na druhou stranu otevřela tato malebná a pro nás velice atraktivní místa světu. Hluboké skalní strže, přírodní prameny, padající ze žlutočervených skal do malých jezírek, palmové hájky a obdělávaná políčka, to vše vytváří malebnou scenérii, tak nezvyklou a přitažlivou pro oko středoevropského diváka.
Oáza Chebika je jedním z těchto míst. Byl to bezesporu jeden z nejhezčích zážitků této saharské cesty.

Jak se žije v tuniském, léty přeci jen dosti opotřebovaném hotelu

Smířivše se s hotelovou realitou, užíváme si naplno výhod, které nám náš hotýlek přeci jen poskytuje. Je tu především moře. Moře, které nás, jak už jsem uvedl, skutečně nezklamalo. Je čisté a teplé, jen občas mne nějaká ta neposedná vlna plácne přes pusu a já pocítím až nepříjemně silně tu její hořko-slanou chuť. Ale zlobit se proto na moře nebudu. Moře je zkrátka slané. Až budu chtít plavat v normální vodě, zajedu si třeba na Mácháč, nebo kousek od nás na Chmelař. Ale moře je moře. Tady se přeci jen plave líp. Ještě líp se ovšem plave v moři Mrtvém. Ani se člověk nemusí moc snažit. Ale tam je té soli zase až moc. Taky mne tam vlna plácla přes pusu, ale jen trochu. Chutnalo to fujtajblově. Zlaté Středomoří.
Tady je písek rozpálený od žhavého slunce, animátoři shánějí zájemce o volejbal a petanque a vlny s hlasitým šuměním narážejí na písčitý břeh a honí po písku velbloudí bobky. Užíváme si na lehátku sluneční lázeň, mordujeme se nad sudoku a já běhám do baru pro sklenice výborného červeného vína, aby nám přeci jen trochu pomohly v přemýšlení nad čísly. Ten AI bar je docela dobrá věc. Tuniské víno i pivo je překvapivě dobré a místní pinglové si už dávno zvykli na naší turistickou hatmatilku. Já se držím důsledně své mizerné angličtiny, i přesto, že mne při příchodu do baru mladík za pultem vítá českým : Jak se máš?
Sběrači nádobí v jídelně, pokud nechodí s jakousi pojízdnou almarou po place, do které strkají použité nádobí, stojí důstojně stranou, připraveni zasáhnout. Když o nich náhodou zavadím pohledem, jejich tvář se roztáhne do zdvořilého úsměvu. Kdyby se jen o trochu méně šklebili, mohli by třeba doplnit těch pár slánek, které byly díky neslanému jídlu permanentně prázdné. Ale přežili jsme i toto. I když já s notnými šrámy. Je zajímavé, že ačkoli v Tunisu faraoni nikdy nebyli, jejich pomsta mne stihla až tak daleko od jejich mateřské země. Ale i to se dá přečkat v pohodě. Špatný na tom je hlavně fakt, že od této události popíjela to dobré červené víno už jen má žena, zatím co já jsem srkal mátový čaj.
Blíží se večer a slunce se pomalu ukrývá do vrcholků palem, obklopujících novou část města - Jasminu. Západ slunce je docela teatrální a nechává vyniknout černým siluetám datlových palem a potrhaným mračnům, která se postupně barví do červeno-žluta. Stojím na opuštěné terase, a když odvrátím oči od tohoto krásného představení a pohlédnu dolů pod zeď terasy, vidím hromady odpadků, větrem rozváté plastové sáčky, kmeny uschlých palem, zkrátka svinčík, tak charakteristický pro tento třetí svět. Jsme přeci v Orientu.
Techno je velkým a nutno říci že strašným fenoménem dnešní doby. Mám takové podezření, že animátoři, starající se o naši zábavu, jinou hudbu prostě neznají. Dalším faktem, který mne už dnes nepřekvapuje, je to, že techno vzbuzuje ve mně a v mé ženě výraznou agresivitu. I když se zatím projevuje jen slovně, je třeba být neustále ve střehu. Dokonce jsem měl obavy, že má žena půjde některého z animátorů chytit pod krkem. Ale animátoři neměli ani tušení, co jim hrozí a tak celý večer, den co den, řvalo z reprobeden techno. Když jsem se to snažil reklamovat u našeho tuniského delegáta, nechápavě se na mne podíval.
„Mladí mají přeci rádi techno“, pravil.
„Asi Vám ušlo, že je tu mladých jen asi polovina. Ostatní jsou střední, či spíše starší generace.“ říkám mu a raději jdu pryč, abych se nezachoval neslušně. Tady jsem konečně poznal, že jsou i takové chvíle, kdy mi přestává vadit to, že jsem silně nahluchlý. Má žena slyší za to velice dobře a tak měla s tím nesnesitelným kraválem větší problém, než já. A tak musela používat špunty do uší.
Ta malá dvouletá holčička, co není skoro vidět na tom obrázku vlevo, tak ta byla večer co večer hlavní hvězdou dětské diskotéky. Její projev byl zcela originální. Bez ohledu na právě znějící melodii si poskakovala po podiu jak jí právě napadlo, mávala spokojeně ručkami a vše pěkně stranou od ostatních. Jako by chtěla všem sdělit. Já jsem já. Nechci být součást davu. Jsem přeci originál. I svého otce, který ji chtěl na podiu trochu pomoci a usměrnit, vykázala rezolutním gestem zpět ke stolu. Co mně bude kdo říkat, co mám dělat! Jsem přeci osobnost. Byla kouzelná. Popíjíme vínko a koukáme se na dětskou diskotéku. Po půl hodině naskáčí na podium animátoři a začínají se v rytmu techna všelijak kroutit, pitvořit a poskakovat. Nevím, jak to nazvat. Sice jsem to ještě nezažil, ale představuji si, že takhle nějak se musí chovat člověk, kterého napadne roj včel. A pod podiem se začíná tvořit a rychle narůstat skupina vesměs mladších ročníků spolu s několika dámami střední generace, které chtějí evidentně udělat dojem na mladé a vypracované domorodé animátory. A davové šílenství propuká. Skupina pod podiem křepčí a kroutí se podle toho, co předvádějí animátoři. Nám se ženou to připomíná spartakiádu. Tam ovšem tak nechutně neřvalo techno. Pro nás je to signál dát si ještě poslední sklínku a odebrat se raději do našeho dočasného bydlení.
Čtrnáct dní uteklo docela rychle. Jestli se na něco těším, tak to je na svou skvělou ortopedickou matraci doma, na pejska a na kopečky za městem. A jestli se na něco ale vůbec netěším, tak na dlouhé zimní měsíce, kdy budu s nostalgií vzpomínat na teplé tuniské moře, na pálící slunce, na saharské písečné duny a na docela ucházející tuniské červené víno v AI baru.

as-salámu ´ alaikum, Tunisia, tohle pozdní léto budiž pochváleno

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
zelda 30.12.2013 19:06
Re: Tunisko všední i sváteční  

Děkuji Vám za pozitivní ohlas. Pokud by jste si chtěla přečíst některé z mých ostatních cestopisů, odkazuji na své webové stránky www.oknodosveta.webnode.cz
Zdravím Honza Zelenka

  • Anonym (11)
  • serzant
  • Anonym (7)
Alena Šepsová 30.12.2013 18:27
Tunisko všední i sváteční  

Děkuji / a to nejen za sebe/ za velmi poutavě napsaný cestopis. Před několika lety jsem absolvovala podobný výlet v Tunisu, ještě pak dvakrát jsem navštívila tuto zemi a Djerbu. S rostoucím věkem mně začala silně vadit mentalita obyvatel a změnila jsem destinace. Ovšem na Tunis ráda vzpomínám i když se smíšenými pocity. Vám přeji mnoho podobných cestovatelských zážitků a to také, aby jste se s námi mohl podělit formou nového pěkného cestopisu. S pozdravem Alena Šepsová

  • Anonym (7)
  • serzant
  • Anonym (11)
Zpět na všechny diskuze