A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Tunisko - Průvodce

Pověst o založení Kartága 1. Punská válka 2. Punská válka 3. Punská válka Římské Kartágo Město Tunis Francouzi Habíb Búrgíba

V Tunisku je úžasná historie. Dýchá na vás téměř na každém kroku. Kde jinde než tady najdete kultury tak smíšené a dějiny tolik barvité? Vždyť na území dnešního Tuniska se vystřídaly národy Féničanů, Římanů, Vandalů, Byzantinců, Arabů i Francouzů. Každý z nich do Tuniska něco přinesl a něco z něj vzal. Tak vzniklo Tunisko, jak jej známe dnes.

Historie této země je dlouhá téměř 4 tisíciletí. Půda, po které zde budete kráčet, za tu dobu vypila už mnoho krve a zažila mnoho znovuzrození.

Když pominu, že se prvopočátky osídlení datují až do mladší doby kamenné, začaly se dějiny Tuniska psát roku 814 před Kristem, kdy tu Féničané (národ kdesi z pobřeží Libanonu), založili město Quart Hadašt, dnešní Kartágo .

Pověst o založení Kartága

Kartágo prý založila princezna Dido z Tyru, když byla na útěku před svým bratrem, králem Pygmalionem z Tyru, který ji zabil manžela.

Místní vládce oblasti, kam se uchýlila, jí prý dovolil obsadit jen místo o velikosti oslí kůže. Chytrá Dido jej přechytračila. Podle pověsti nařezala oslí kůži na malé plátky a těmi pokryla půdu takového rozsahu, že zde mohla založit již výše zmiňovaný Quart Hadašt (= Nové město – Kartágo). Princezna Dido se stala velmi oblíbenou mezi svým lidem a Kartágo pod její vládou prosperovalo. Její postavení se však zhoršilo v době, kdy poskytla azyl Aeneasovi, který prchl z Tróje.

Jak to tak bývá, ona se do něj zamilovala a on ji po nějaké době opustil. V tu chvíli se Dido stala pomstychtivou a na obrovských hranicích spálila vše, co po jejím milém zůstalo. Tehdy prý, při pohledu do ohně, měla vizi o statečném Hannibalovi, který se objeví až několik set let po její smrti a bude pyšně velet legiím táhnoucím na Řím…

Ať je pověst pravdivá či ne, Kartágo velmi prosperovalo. Ať už díky poloze v úrodné nížině nebo díky obchodu a řemeslně nadaným Féničanům. Těm se vedlo dokonce tak dobře, že usilovali o nadvládu nad celým západním středomořím. Tím se dostali do křížku s Římem, se kterým až do té doby vedli celkem přátelské vztahy.

Jak čas běžel, z Féničanů se stali „Kartaginci“ a těm Římané dali přezdívat Punové.

Začíná se psát historie tří Punských válek, ve kterých si Kartágo podepsalo ortel smrti a ze kterých vzešel mocný Hannibal, aby za několik málo let se svými slony přešel Alpy a postavil se tváří v tvář armádě římských legií.

1. Punská válka

*(264-241 př. n. l.)*
Odehrála se kvůli Sicílii a byla vedena převážně na moři. Kartaginci tehdy slavili úspěchy v námořních bitvách, Římané zase na souši. Možná by pro Kartagince první Punská válka skončila vítězstvím, kdyby Římané nezajali jednu z jejich lodí a podle ní nepostavili model svůj vlastní. Ke kartaginské lodi přidali sklápěcí můstky, které stačilo už jen spustit, když se přiblížila loď nepřítele na dosah a bojovat jako na souši. Tím Římané de facto vyhráli.

První Punskou válku vyhrál Řím a získal Sicílii, Sardinii a Korsiku. Ty se staly římskými provinciemi, neboli závislým územím.

2. Punská válka

*(218 – 202 př. n. l.)*
Ta se odehrála kvůli Španělsku. Vrchním vojevůdcem kartaginské armády se stal pětadvacetiletý Hannibal. Ten už jako dítě přísahal odpor Římu a všemu římskému. Hannibalovým cílem bylo vyprovokovat válku s Římem a ten zničit. K tomu vybudoval vynikající taktiku. Ta byla založena na přetrhání spojeneckých vztahů měst a regionů s Římem. Vytvořil ohromnou armádu s asi 80 000 pěšáky, 12 000 jezdci a 40 slony, s nimiž se vydal na pověstnou cestu přes Španělsko, Francii a Alpy, aby poměřil síly s Římany u řeky Ticinu. Vyhrál. Z jeho slonů zbyl po přechodu Alp jen jediný.

Další vítězství nad Římany slavil Hannibal u jezera Trasimeneus. Rok na to nad nimi opětovně zvítězil v bitvě, která se později zapíše do dějin jako bitva u Kann (2. 9. 216 př. n. l.).

Tady přišla osudová chyba. Hannibal, kdoví proč, nestanul před branami Říma a nezničil jej. Ba ani se o to nepokusil. Čekal, že se impérium samo vzdá. Toto čekání trvalo po 4 dlouhé roky. Ale mýlil se. A byla to osudová mýlka… Římané se mezitím vzchopili, vylodili se v Africe a zaútočili u města Zamy (202 př. n. l.). Vedl je tehdy Publius Cornelius Scipio. Hannibal byl opět povolán do Kartága, aby zde bránil své rodné město. Prohrál. Kartágo tehdy Římu muselo vydat své slony a válečné lodě. Přišlo o Hispánii a o ostrovy mezi Itálií a Afrikou. Kartágo dostalo od Říma navíc finanční pokutu a muselo slíbit, že nebude bez souhlasu impéria podnikat žádné válečné výpravy. Kartágo slíbilo, aby za pár let svůj slib porušilo a nechalo Římany navždy zničit to ono známé „staré Kartágo“.

Ve druhé Punské válce se bájný Hannibal vydal se 40 slony a několika tisícovou armádou na fascinující pochod přes Alpy, aby je přešel a zvítězil v několika významných bitvách nad římskými legiemi. Před branami Říma však nikdy nestanul. Impérium se brzy vzpamatovalo a druhá Punská válka skončila pro Kartagince prohrou, o to děsivější, že byla na jejich vlastním území – u Zamy, roku 202 př. n. l.

3. Punská válka

Nevedla se kvůli získání žádného nového území, pouze z obrany toho svého. Již ve druhé Punské válce slíbilo Kartágo Římu, že bez jeho svolení nebude válčit. A právě tento slib se stal důvodem třetí a poslední z Punských válek. Numidský král Masinissa napadl Kartágo (zřejmě se souhlasem Říma). Jako oficiální důvod uvedl to, že jeho lidé byli roku 151 př. n. l. vyhnáni z Kartága místními obyvateli. Podle spekulací byla však pravým Masinissovým důvodem znalost slibu Kartaginců o nevedení války bez svolení impéria.

Kartaginci se tedy zpočátku ani nebránili. Když útoky nabyli na síle, žádali římské senátory o dovolení bojovat, aby ubránili svoji zem. Svolení nikdy nedostali. To Kartagince rozohnilo a vypověděli Masinissovi válku, jak jinak než bez souhlasu Říma. V budoucnu své rozhodnutí draze zaplatili… Řím klasifikoval jednání Kartága jako porušení příměří a začal zbrojit ohromnou armádu připravenou smést Kartágo z povrchu zemského.

Kartaginci chtěli ale mír. Římu se omluvili a zdůvodnili své jednání. Impérium však bylo neoblomné. Žádalo si vydání veškerých zbraní a surovin potřebných k jejich výrobě, odevzdání všech kartaginských lodí a hlavu velitele vojsk. Kartágo kývlo na souhlas. Ani to však bouři Říma neutišilo. Poslední požadavek zněl: „Zbourat město Kartágo. Dovoleno je vám vystavit nové město, ale ne blíže nežli deset mil od mořského břehu!“

To by bylo příliš na každého… Kartágo se vzbouřilo. Opět povolalo velitele vojsk a začala se poslední z krvavých Punských válek – ta třetí. O to bolestnější, že zde nebojovali pouze žoldáci, ale vlastenci – celé rodiny. Lidé z Kartága bojovali jen o holé přežití. Tento odpor trval celé dva roky. Muži bořili své vlastní domy, aby z nich vyrobili střely do katapultů a ženy si stříhaly vlasy, aby je použili jako tětivy do luků…

Přesto se Kartágo nevyhnulo hladomoru a padlo. Římané slavili vítězství. Kdysi pyšné město Kartaginců bylo slavnostně prokleto, veškeré budovy kámen po kameni rozebrány, město vypáleno do základů a půda posypána solí, aby na ní již nikdy nic nevzešlo. Veškeré živé obyvatelstvo bylo prodáno do otroctví a odvlečeno pryč. Tak skončilo staré mocné Kartágo – pod nánosy soli a popela.

Pád Kartága navždy uzavřel kapitolu Punských válek, které trvaly 118 let. Řím opět zvítězil. Kartágo bylo vydrancováno, rozebráno kámen po kameni a vypáleno. Vrstva popela tehdy činila skoro 2 metry. Země byla posypána vrstvou soli, jenž byla zaorána do půdy, aby zde již nikdy nic nevzklíčilo. Obyvatelé byli odvlečeni a prodáni do otroctví.

Římské Kartágo

Po skončení Punských válek nezůstalo Kartágo mrtvým navždy. Ceasarovi to nedalo a nařídil slavné město znovu obnovit. Od roku 122 př. n. l. se tedy píší dějiny nového Kartága, tentokráte římského. To Fénické neboli punské Kartágo se již nikdy nevrátilo. Jeho existenci dokládají už jen archeologické vykopávky a historické záznamy. Kartágo, na jehož zříceniny se v Tunisku můžeme dívat dnes, je právě Římským Kartágem. Pozůstatek znovuobnovení prokletého města těmi, jenž ho ve třetí Punské válce srovnali se zemí.

Proč bylo Kartágo impériem znovu obnoveno? Zřejmě proto, že se jednalo o velmi strategické území. Dokonce tak strategické, že v době jeho obnovy se zanedlouho znovu stalo „centrem Afriky“. Město vzkvétalo. Římané jej obohatili o svou kulturu, umění a nápady. Brzy zde byly vybudovány akvadukty a zavlažovací kanály, jejichž pozůstatky obdivujeme dodnes. Skrze zavlažování se země stala úrodnou a krajina bohatla, až se městu začíná přezdívat obilnice Říma.

Rozšíření křesťanství

Někdy kolem roku 238 n. l. se do celého Tuniska začalo šířit křesťanství. V době jeho vzestupu bylo Kartágo po Římu největším městem západu, v němž sídlil biskup.

Příchod Vandalů

Ne nadarmo se těm, kteří ničí, říká vandalové. Zřejmě toto přízvisko dostali od kmene Vandalů, který roku 439 učinil z Kartága své království. Římská říše byla ve 4. a 5. století natolik oslabena, že germánskému kmeni z Andalusie podlehla. – A za téměř 100 let, co tu Vandalové byli, zničili co se jen dalo. Kdyby je v roce 534 nerozprášili Byzantinci, nezbylo by snad vůbec nic.

Byzantinci a Arabové

Byzantinci přišli výše zmiňovaného roku 534 právě včas. Byzantský vojevůdce Belisar vyrval moc Vandalům z rukou a sám se ji chopil. Ani jeho nadvláda však Tunisku neprospívala.

Zvrat přišel v roce 670 a nesl název Okba ibn Nafi. Tento muž byl velitelem arabských vojsk a ve jménu islámu si podmaňoval severní Afriku kousek po kousku. Tento Okba ibn Nafi tehdejší Kartágo ignoroval a vybudoval nové město, Kairouan (odkaz do sekce Kairouan) – město ze kterého by mohl šířit islám. Tak se také stalo. Kairouan je dodnes jedním ze čtyř svatých měst islámu! Okba nebyl hloupý a tak podle arabského zvyku založil Kairouan na místě bez vody, aby o něj nikdo nestál. Ale to nebylo všechno. Navíc se nacházelo v dostatečné vzdálenosti od hor, v nichž se skrývali Berbeři a bylo též dosti daleko od moře, kde už nehrozily výpady Byzantinců.

Arabské zlaté období

Někdy v 8. století se Tunisko stává součástí arabské říše Umajjovců, jejichž sídlem je Damašek (hlavní město dnešní Sýrie), který je od Tuniska pořádně daleko. Tato dálka se kalifovi příčila a tak zvolil někoho, kdo by sídlil v Tunisku a přímo tam vykonával jeho příkazy. Takovým mužem se stal Ibrahim ibn Aghlab. Jenže Ibrahimovi se nechtělo plnit kalifovy příkazy donekonečna a tak se prohlásil emírem a začal v Tunisku vládnout sám. Tím začíná dynastie Aghlabovců a pro Tunisko zlatá éra. Dodnes můžeme obdivovat celou řadu architektonických děl a také mešitu v Kairouanu, která tu byla tehdy postavena.

Město

Měli bychom si asi říci i něco o Tunisu, nynějším hlavním městě Tuniska. Tunis byl dříve zcela nevýznamnou osadou, jejíž kořeny sahají kamsi do dávnověku. Město prý vzniklo jako osada Tunes, která se rozrostla kolem zázračného uctívaného olivovníku. Tunis po celou dobu přežíval ve stínu mocného Kartága a čekal na svou příležitost. Té se dočkal s příchodem Arabů, kteří jej vyzvedli z prachu. Co je zajímavé, tak v 8. století tu zřejmě nějaký svatý muž položil základní kámen Olivovníkové mešity, na kterou se davy turistů chodí dívat dodnes.

Směska

V následujících staletích (10. – 15.stol.) se na území Tuniska vystřídalo mnoho vládnoucích skupin. Panování Aghlabovců ukončili Fátimovci, když dobyli Egypt a do Tuniska dosadili berberské Ziríovce. Tyto dva klany se vzápětí začali přetahovat o moc – nic nového pod sluncem. V Tunisku se v té době usadili i Normani a Janové. Pořádek udělali až Almohadové, kterým moc v zápětí vyrvali Hafsovci, kteří byli v Tunisku místodržícími. Konečně zavládla jakási stabilita.

Osmané a piráti

V 16. století se Tunisko třáslo strachem před obávaným pirátem Barbarossou, který se zmocnil několika měst. Pravda, nebyl na to sám. Pomáhali mu Turci. Barbarossa (neboli Rudovous) vyrážel na své výpady z ostrova Djerby . O čtyřicet let později (1574) patří už Tunisko do Osmanské říše, za jejíž nadvlády tu kvete řemeslo pirátství.

Francouzi

V 19. století dosáhl francouzský vliv i do Tuniska, kde vládne dynastie Husajnovců. Ta je proti Francouzům bezmocná. Jejich vliv dokonce tak sílí, že roku 1881 se Tunisko stává francouzským protektorátem. Na počátku 20. století se proti Francouzům začal formovat odpor a došlo ke vzniku řadě hnutí (Mladotunisané) nebo stran (Destúr). Do popředí se dostává také mladý Habíb Búrgíba, který později – v době po francouzské okupaci – stane v čele státu jako prezident.

Z protifrancouzského odporu vychází do popředí Habíb Búrgíba. V tehdejší době jeden ze členů strany NeoDestúr, která se odštěpila od tuniské radikální strany Destúr. Už o několik let později roku 1957 se však Habíb Búrgíba stane prezidentem nezávislého Tuniska a bude jím až do roku 1987.

Habíb Búrgíba

Je jedna z nejvýznamnějších postav novodobé historie. Búrgíba byl prvním prezidentem nezávislého Tuniska a také kontroverzní osobností, která se stala miláčkem davu! Moc ve státě uchopil roku 1956 a o rok později se stal prezidentem. Nejzajímavější je, že se de facto postavil proti islámu! Zcela zrovnoprávnil ženy a muže – když zcela tak skutečně zcela zakázal mnohoženství. Ve svém liberalismu šel dokonce až tak daleko, že v době ramadánu, kdy se správný muslim od východu do západu slunce postí, jedl před televizními kamerami. Lid Búrgíbu miloval. Přes jeho kontroverzní chování vůči náboženství se jeho reformy uchytily a do Tuniska zavanul nový vzduch. Neprošlo mu jen to jídlo ;-)

Další zajímavá věc – Búrgíba nebyl kontroverzní jen v oblasti islámu. Byla tu i jeho autoritativní politika represivního aparátu. Čím déle trvala, tím více se proti ní formoval odpor, podnícený i tím, že se Búrgíba prohlásil za doživotního prezidenta.

Tehdejší viceprezident Zín al-Ábidín ben Ali nechal Búrgíbu prohlásit za neschopného vládnout a sám usedl do prezidentského křesla.

Pracovna prvého presidenta Habíba Bourghiby (nahrál: Jechort)
Pracovna prvého presidenta Habíba Bourghiby
Současný prsident Tuniska. (nahrál: Jechort)
Současný prsident Tuniska.
 (nahrál: Libor)
Ben Ali pokračoval v politice svého předchůdce jak na domácí půdě (sekularismus a politická represe), tak i na poli mezinárodním (umírněná a prozápadní politika). Jeho vláda potlačovala ostatní politické strany, cenzurovala tisk i internet, omezovala náboženské svobody a pronásledovala intelektuály, opoziční aktivisty i novináře. Poté co se Ben Alimu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, úspěšně se pokusil získat na svou stranu veřejné mínění. Povolil politický systém více stran (ale jen tzv. naoko, stejně bylo prakticky možné volit pouze jednu stranu). Ben Ali několikrát za sebou znovu legitimizoval svou moc – a to ve volbách v roce 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. Koncem roku 2010 však vzplanuly v zemi nepokoje a 14. ledna 2011 Ben Ali prchl do Saúdské Arábie, která jako jediná země z jím oslovených mu nabídla azyl. Tunisko bylo první z arabských zemí, kde došlo k revoluci proti totalitnímu režimu, tato revoluce dostala název Jasmínová. Vzápětí následovaly další země, jako Alžírsko, Egypt, Libye a mnoho dalších.

Úřadujícím prezidentem se po úspěšné Jasmínové revoluci stal nakrátko premiér Muhammad Ghannuši, který však byl i ve vládě Ben Aliho. Vzhledem k pokračujícím protestům proti jakýmkoliv vazbám s totalitním režimem Ben Aliho v porevolučním Tunisku proto Ghannuši odstoupil a po něm se stal prozatímním prezidentem předseda Poslanecké sněmovny Fuád Mebazá.

V červenci 2011 jsou v Tunisku očekávány první svobodné volby.

Poslední editace textu: 9.6.2011 12:11
Další informace

Konvertor měn

 
Zdroj: penize.cz
REKLAMA